Granáty

Granát je nerost známý již od starověku, kdy byl člověkem užíván k ozdobným a rituálním účelům. O granátech ve svém díle pojednává již řecký filosof Theofrastos z Efesu (372-287 př. n. l.). Podle staré legendy měl  syrský vévoda Aretas tento drahokam zasazený v helmě jako ochranu v boji. Jedním z nejstarších nálezů s granátem je pečetní váleček nalezený ve městě Ur v Mezopotámii (dnešní Irák) z 21. stol. př. n. l.

Dnešní název granát pochází ze 13. století. Název je odvozen pravděpodobně z latinského grannum (zrno), protože granáty se často vyskytují v podobě zaoblených zrn vtroušených v pevných horninách nebo v náplavech. Jiná verze praví, že název je odvozený z latinského malum granatum  (granátové jablko), což má odkazovat na nejčastější barvu výskytu tohoto kamene, červeného pyropu (pyr – oheň, ops – oko).

Granát není jeden minerální druh, ve skutečnosti jde o drahé kameny, které jsou si blízké svou chemickou strukturou. Minerály skupiny granátů se dělí podle barvy do mnoha podskupin. Nejrozšířenější jsou již zmíněné pyropy, granáty krvavě červené barvy z nalezišť například v Arizoně, Argentině, Brazílii, či Tanzánii. Pyropy z nalezišť v České republice se označují jako české granáty (naleziště České středohoří, Podkrkonoší). Roku 1742 císařovna Marie Terezie zakázala vývoz surových pyropů z Čech. Tím umožnila monopol zpracovávání tohoto granátu klenotníky z českých zemí, které zažilo ,,zlatou éru“ v 19. a 1. pol. 20. století.  

K dalším minerálům skupiny granátu se řadí almandin, který je ještě tmavší červené než pyrop, může být až do černa. Dále je to například andradit (různé odstíny červené, žluté, zelené, hnědé a černé), spessartin (tmavočervený až hnědočervený), uvarovit (smaragdově zelený), grosulár (světle zelený až jantarově žlutý nebo sytě hnědý), rhodolit (odrůda pyropu s obsahem asi 70% pyropové a 30% almandinové složky), tsavorit (velmi drahý granát z Tanzánie, smaragdově zelená barva) nebo hesonit (odrůda grosuláru, medově žlutá barva).

Granáty jsou ve šperkařství v oblibě již tisíce let. Lidé je již v minulosti vyhledávali pro výjimečnou kvalitu, tvrdost, malé rozměry a nespalitelnost, takže se snadno daly zasazovat do šperků jen navzájem ohlazené, a to i bez broušení.